Přes překážky ke hvězdám

  Trajdám si, pajdám si a napadá mě: co takhle mít vlastní hudebně nahrávací studijko, ale jak to udělat? No nějak se začít musí. Po nástroji klávesovém, kytaře, hromadě not, zpěvníků a všech těhlech serepetičkách jsem si nedavno zakoupila také ladičku a spoustu kytarových doplňků. Ale stejně jsem nebyla spokojená, protože můj čtyři roky starý mikrofon se tu válí a není využíván. Ach jo. Jak jen docílit toho, aby to tu bylo víc „hudebňácký?“ No jasný, pořídit si další věci. Tak čím začít? Stojanem na mikrofon? I když mikrák nefunguje? No proč ne, nějak se fakt začít musí. A budu tomu rozumět, složim ho? Nejsem moc technickej typ. No jasný, že jo, nejsem taky ani idiot že jo! A taky mam kolem sebe hromadu chlapů, páč to sou prostě mnohdy lepší kámoši. (Michalko miluju tě! :D ) No a co takhle kombo? Drahá toť věc, ach jo. Google. Přátelé. A hle – opuštěné kombíčko. Ahoj kombíčko, miláčku, chce se ti ke mně? ÁÁÁÁNO! 

 V ruce držím mikrofon, ruce se mi trochu klepou, do vlasů mi fouká lehký vánek parného letního odpoledne a já stojím na pódiu před zraky stovky lidí, kteří se přišli podívat na to, jak z mých úst zní tóny.  Tóny ne ledajaké. Ale tóny písní, u kterých každý čeká, zda zpěvačka či zpěvák vyzpívá ten jeden zásadní a neskutečně důležitý tón.  A je to! Splnil se mi můj sen.

Jsem za polovinou svých „nesplněných přání“ a už teď jsem spokojená. I kdyby nic dalšího nemělo vyjít, a v mém procentuelním rozpětí života mělo zůstat jen těch 85%, které jsem tak pracně budovala, tak je to úspěch. Problém ale je, že …

Dnes jsem inspiraci načerpala z vlastní mysli, moji drazí, milí čtenáři. Přemýšlela jsem o tom, v čem je život krásný a proč se my lidé někdy od sebe tak moc lišíme. Někomu bylo naděleno sebevědomí lopatou, jinému zas třeba úplně chybí. Nejzvláštnější na tom je to, že největší sebevědomí mají vždy ti, u kterých je to více než překvapující. A ti, kteří by měli oplývat sebevědomím ho většinou postrádají. Neměl by se tenhle aspekt v životě trochu víc vyrovnat? Všichni jsme přece něčím krásní. Čím více nám někdo již od dětských let vštěpuje, že jsme jen průměrní a chce, abychom neustále něco dokazovali – měli vyznamenání, dostali se na vysokou, byli krásní a štíhlí přesně dle proporců a myšlení dnešního světa – dámy devadesát šedesát devadesát, pánové namakaní mužní svalovci. Proč tohle ? Vždyt by opět stačilo tak málo. Rodiče by měli svým dětem odmalička vštěpovat, že jsou prostě krásní takoví, jací jsou. Že nemusejí být ve všem nejlepší a ve všem první. Že i když budou celý život druzí a budou s tím výsledkem spokojeni, je to víc, než být stále první a mít pocit, že nikdy nejsme pro nikoho a nic dost dobří. Každý máme v sobě určitou krásu a všichni jsme v něčem dobří. A není náš problém, že to někteří lidé přehlížejí, není náš problém, že se nám lidé za něco potřebují posmívat, či si dokazovat, že jsou lepší. Většinou je to závist, zoufalci, kteří sami sobě nevěří se snaží si neustále něco dokazovat. Přehlíží tu krásu v nás a netuší, že štěstí netkví v tom BÝT NEJLEPŠÍ A NEJKRÁSNĚJŠÍ. Štěstí tkví v úplně jiných věcech. V obyčejných. V tom, že si uvědomujeme svoji cenu i svoji krásu. Za nic se neschováváme, na nic si nehrajeme a víme, že ti všichni, kteří o nás pochybují a nejsme jim dost dobří jsou na tom hůř než my. Je totiž jen jejich chyba, že nevidí to krásné v nás.

Ahoj mojí drazí milí čtenáři, to je zase dneska krásně, že? Po včerejším trochu vypjatém dnu, zakončeném ovšem moc krásně se dnes k smrti nudím doma v posteli s nohou nahoře a ledem. Dělá mi trochu problém sejít schody, ale jinak je vlastně vše v pořádku. Tak to jen pro doplnění včerejšího článku. Cítím se fajn a těší mě to. Dnešní článek spadá tak trochu do témat „vztahy“, která se tu objevují ukrytá ve slovech, větách i celých článcích. Nikdo nechceme být sám, a tak někdy z nepochopitelných důvodů prostě děláme i věci, které nejsou úplně vhodné. Vsugerováváme si myšlenky, které nejsou pravdivé a snažíme se vštípit si, že prostě pravda jsou. Někdy vážně zbytečně, protože pak stejně přijde zkratová situace a okamžitě víme, že to je úplně jinak. 90% z nás se neustále zlobí, či mračí, či někam spěchá, nebo se dívá do země – nesledujíc dění kolem sebe, přitom by stačilo tak málo – zvednout hlavu, usmát se a vzpřímeně jít a pozorovat svět a jeho krásy.

Dnes trochu zvesela, protože když se něco stane, je třeba zachovat si smysl pro humor. Ráno si vykračujete pěkně po svých. V krásných nových botkách, ťapkáte, běháte, jupí do práce. A zpět z práce už se plazíte s berlema a jednu nohu jako byste ani neměli, prakticky ji taháte za sebou. Tak pěkně začal dnešní den. Když vám cca 150 kg spadne přímo na nárt a váš vysoký práh bolestivosti způsobí, že jste v cajku, nic vás nebolí, lidé se starají a vy se usmíváte. Nemine ale ani patnáct minut je vám zle, upadáte do mdlob a slyšíte kolem sebe jen: „volejte záchranku!“ No krása, v pět ráno, s rychlými šípy do Fakultní nemocnice Motol. Moje první rychlojízda sanitkou – sledujíc míhající se stromy jsme dojeli až na úrazovou ambulanci, kde se kolem mě točilo neskutečné množství arogantních lékařů, které nezajímalo nic jiného, než poplatek za ošetření! K nevíře.

 Ahoj všem,
každý den na netu pročítám nějaký ten zajímavý článek. Ne vždy mě uchvátí natolik, aby mě dokázal zabavit na celý den tím, že o něm budu přemýšlet, jen málokdy se mi stane, že ve mně články něco zanechají, což je asi normální stav. I ve vás mohl některý z mých článků něco zanechat, ale většina mohla být jen „tuctovkami“ mezi články. Někdy úplně dobře nerozumím tomu, jak se někteří lidé chovají. Mám chuť se jich narovinu zeptat: ,,Proč se chováš takhle?“ a přitom vyjmenovat všechno to, co mi připadá zvláštní, ale na druhou stranu je fakt, že ten dotyčný by v tu danou chvíli mohl udělat totéž, protože stejně tak, jako nerozumím já jeho chování, on, či ona nemusí rozumět tomu mému. A jsme zase v začarovaném kruhu něčeho, co neumíme popsat ani pořádně pochopit. Je to prostě takový neustálý životní kolotoč. Dnešní článek, který mě však na netu zaujal byl o partnerských vztazích a kariéře. O zázemí obyčejně, o normálním životě, ale byl pojat tak, že jsem ho pročetla třikrát a stále jsem neměla dost. 

Krásný večer všem mým čtenářům,

někdy je až k nevíře, jak se mohou některé věci úplně změnit během jediného dne. Sedím opět s horkým kakaem u PC a přemýšlím, jak vepsat do těchto stránek zase jednou nějaký ten přesný pocit. Ale ne a ne přijít na to, jak vám sdělit, co moje srdce skrývá.

 

Když pod stromem stín je past, tvé pocity chtěj tě zmást, pak záleží, jak odoláš, když svět ti natáhne dlaň a vyzve tě pojď a vstaň, je PŘÁTELSTVÍ tím, kdo zavolá..