Přes překážky ke hvězdám

Život je zvláštní, lidé se rodí a umírají, vzájemně si ubližují, ale své činy třeba i napravují, každý si žije se svými myšlenkami a vtip je v tom, že do hlavy nám nikdo nevidí. Život je vlastně ale krásný za každé situace. Protože kdyby nebyli lidi, nebyly by chyby. Kdyby nebyly chyby, nebyli by lidi! (Každý si to vyložte po svém…) Kdo ví, jak najít cestu správnou, když víš, co chceš, ostatní jen rukou mávnou! Hůl nad tebou zlámou, ale ty buď vším, čím chceš, buď střelcem, dej mat dámou! Inspirace zkrátka přišla zase dnes zčistajasna. Prostě krásný den. Plný tance, hudby- zajímavých písniček, skvělých lidí a dokonalých myšlenek. A zase se mi stala ta věc, kdy mě něco zahřálo u srdce. Protože když za vámi někdo přijde a řekne: „Já Tě žeru!“, samozřejmě mu hned položíte dotaz typu: „Co? Proč? (zvláště v případě je-li to slečna a vy jste heterosexuál! :D ) No a odpověď se dostaví obratem: „ Tvojí pozitivní energii!“ A zase se pýříte a čepýříte jako ten páv, hrdě a vzpřímeně a se skvělým pocitem na duši, že na Vašem seznamu je prostě dnes další člověk, kterému jste svou přítomností zpříjemnili den. ÚÚjééé! A tak by to mělo být! Rvu se celý den s myšlenkou, zda dělat něco, co je pro mě dobré i v tom případě, že pro protější stranu to dobré není. Mám být sobec proto, abych se cítila dobře, nebo mám překousnout zradu a řídit se pořekadlem: „Jen tři slova v srdci měj – miluj, trp a odpouštěj!“ Co zpříjemnit dny i někomu, kdo Vám ublížil. I přesto, že si nejste jisti tím, jestli nepodrazíte sami sobě nohy? V tom tkví základ dobrých pocitů ze sebe sama. Prostě je lepší mít „barevnější“ a „snovější“ život! A když už víte, že to zvládnete a zvládnete i mnohem víc, nebo když si jen třeba myslíte, že něco zvládnete , že na to prostě máte, nenechte se zastrašit sami sebou ani ničím jiným. Směle do toho! Je to Váš život, Vaše štěstí, Vaše rozhodnutí a Vaše chyby, ze kterých se dříve, či později prostě všichni musíme poučit. Krásný večer všem, užijte si 30. Duben a první máj – všem slečnám hodně štěstí, aby našly svého prince, pokud ho ještě nemají, který by je políbil pod rozkvetlou třešní třeba i dodatečně!

 Inspirace k nám občas přijde sama zčistajasna, když někdo z Vašeho okolí vyřkne, či napíše nějaká slova, která Vám rozsvítí v hloubi duše a taky v hlavě nějakou tu ušlechtilou myšlenku.

A najednou zjišťujete, že ačkoliv jste nikdy nechtěli prohlásit – jo jsem zčásti člověk používající pragmatičnost, najednou to prostě udělat musíte, protože  po delším uvážení zjišťujete, že v určitých chvílích stejně nic nezměníte a ničemu nepomůžete. Vztek nepomůže, hysterie nepomůže,  „pošahaná srdíčkovost“ taky nepomůže a být optimistou vždy a za každé situace je sice fajn, ale „když musíš, tak musíš“! Když už se jednou něco stalo, nelze to vzít zpátky, lze to pouze napravit, takže stejně nezbývá nic jiného než to, že se smíříte a buď odpustíte nebo že se smíříte, ale nepovolíte překročit „NADlimit odpustitelnosti“. Tak uvažujete, co by bylo správné, ale ne a ne se dobrat k nějakému závěru. No co, alespoň o tom přemýšlíte, když už nic jiného. Někteří lidé holt potřebují na přemýšlení vícero času, pak už je ale jen jejich boj, zda to půjde vrátit/zvrátit, či ne.  

Včera jsem se ale právě dočetla slov „být někým jiným  s někým jiným!“  Mám pocit, že v téhle větě je úplně všechno špatně. Ale není v mé kompetenci někomu vyloženě vštěpovat svůj názor. Je potřeba, abychom si vyhodnotili závěr sami.

 V některém ze svých předchozích článků jsem se zmiňovala o tom, že když Vám v hlavě vysvitne nějaká myšlenka, byť jen třeba pomyšlení na určitou věc, něco na tom nejspíš bude – protože „na každém šprochu, pravdy trochu!“ Když už jednou na něco nebo třeba na někoho myslíme, prostě to není jen tak. Naše myšlenky někam směřují, směřují ale jen tam, kam chceme, aby směřovaly, protože – a jsme u toho zase „Život je výsledkem našich myšlenek“!
(Stejně jako s našimi životními cíli! Viz.článek „Máte cíl?“) Ale zpět k věci. S největší pravděpodobností  se sem také báječně hodí věta: „ Nemůžeš být tím, kým chceš být, dokud se neutkáš s tím, kdo nejsi!“  Zkusit se má holt všechno no.

A v závěru už je to jen o tom, jestli Vás druhá strana bude chtít pochopit nebo ne.  Lidé jsou různí. A Vy sami možná „druhou stranu“ velmi dobře znáte, takže si můžete udělat nějaký obrázek ještě dřív, než něco zkusíte, ale na druhou stranu – bacha na překvápka, ne vždy jsou věci takové, jakými se zdají být.

Svět je krásný, když si uvědomíte, že je takový, jaký si ho sami stvoříte. Vadí mi však jediná myšlenka.  Jak pro nás svět skončí? Je to otázka života a smrti. Tohle téma je ale dost tabu, protože na něj má každý jiný názor. Ale mě by to zajímalo. Smrt je prostě normální jev, tak proč o ní nepřemýšlet ? Občas mívám, jako každý z nás,  déja-vu a ptám se sama sebe – sakra kdy já už jsem tohle zažila a proč ? A proč se to opakuje, jaký to má důvod?… Někdy si ale opravdu nedokážu odpovědět. A co sny? Něco se nám zdá, je to nečitelné, někdy nesmyslné a někdy si to ani nepamatujeme, ale co to tedy vlastně je.  Pro mě zvláštnost. Když tedy spíme a myšlenky vypnou, odpočíváme, mozek stále funguje a zdají se nám sny. Proč ? Jaký důvod to má a souvisí to nějak s naším minulým životem? Žili jsme opravdu už v minulosti?

Když se zamyslím nad tímhle vším, vychází mi jedna jediná odpověď. Každá minuta, vteřina, každý kousíček našeho času, který uplyne v našem poměrně krátkém životě je prostě opravdu neopakovatelně pryč. Zopakuje se možná v budoucím životě, či snu. A možná i proto bychom si měli vážit štěstí, lásky, radosti, pocitu tepla, bezpečí. Možná proto bychom měli o věcech sice přemýšlet, ale ne zas moc dlouho, protože tím marníme čas. Možná proto bychom měli dělat dobré věci a pomáhat těm, kteří to potřebují. A možná bychom se měli nad životně důležitými věcmi zamyslet jednou opravdu pořádně a udělat z nich nějaký závěr. Je úplně jedno jestli chybný nebo správný.  Člověk je tvor omylný a dostal možnost poučit se ze svých chyb a neopakovat je, i když ne vždy toho využije. Chce to čas, jen podle něj poznáme, zda určitá věc  byla chyba, či ne. Někdy lze činy napravit, jindy zas ne. Někdy lze chyby odpustit, jindy  zas máme vyčerpán „limit odpustitelnosti“.  

A tak pořád dokola. Vy snad víte, v čem je síla bytí? 

(pozn. Řekla bych, že u tohohle článku je to jednoznačně ve slově "možná" !) 

Takže úsměv, zahodit chmury, otevřít oči -pozorovat svět, dění kolem, barvy, poslouchat zpěv ptáků, šum stromů, švitoření okolí, ohmatávat věci a třeba i lidi- samozřejmě tak, aby z toho nebylo sexuální obtěžování a dělat a tvořit co máme rádi! A málo spát - s Mírou samozřejmě (jinak by Vás z toho mohlo klepnout!) - v hrobě se ještě naspíte do sytosti!

 Co že se to hroutí nebo zhroutí? Naše společnost ? Civilizace? Opravdu vypuknou zuřivé boje o zdroje? A jak se vypořádáme s nerovnoměrným rozdělováním hodnot ? Proč někde "mají" a jinde zas ne. A může někdy vůbec být na světě tak, aby nikdo netrpěl hlady, žízní, či nedostatkem čehokoliv? Inspiraci jsem našla tentokrát v jednom pěkném článku, kde autor zmínil právě toto téma.

Nedalo mi to rozhodla jsem se zaměřit se na tuhle podstatnou a důležitou věc.  Jsme tedy asi v ohrožení. Ale to jsme byli vždy ne? Civilizace je zkrátka v ohrožení po celou dobu své existence. Jednotlivé příběhy, lidé, kteří si závidí, vraždí se, předhánějí se, kdo má co lepší, vytvářejí si úplně špatné hodnoty a nakonec končí - ne zrovna moc dobře. Pak jsou tu ti zbylí, kterých je velmi málo. Předávají lidem něco nového, dobrého, něco, co je potřeba, ale pomalu a jistě takových lidí ubývá. Ptám se proč ? A mám se nad tím vůbec zamýšlet ? Je pokrok i to, že každý budeme sám za sebe - je individualismus pokrokem? Nebylo odjakživa potřeba táhnout za jeden provaz? A nezničíme se tímhle přístupem sami? A máme se nad něčím takovým vůbec zamýšlet ? Vždyť bylo už tolik dat určených jako "konec světa"! Kdo zná ale pravdu? 

Bohatství je rozdělováno nerovnoměrně. Jak už jsem zmínila na začátku článku, někde "mají" jinde zas ne!  Čeká nás úpadek?Jedním z rysů úpadku je totiž strach a slabost - obojí vedoucí k  ještě hlubší demoralizaci našeho světa. A demoralizace nás jen znovu oslabuje. 

Jednoduše - nemůžeme zachránit svět před ekologickými katastrofami a nikdy nebudeme mocnější než příroda. Také lze jen těžko dojít ke spravedlnosti v rozdělování bohatství. Ale můžeme se alespoň snažit vyčnívat z davu a šířit to dobré, předávat to nové a nebýt jen jedna z ovcí, ploužící se spolu se zbytkem stáda za ničím. 

Buďme k sobě milejší, přívětivější, snažme se nepředháněta nezávidět si. Snažme se prostě každý den udělat alespoň něco dobrého. Kdyby to opravdu měl být jen jeden úsměv, či jedno pěkné slovo. Malá pomoc komukoliv v nouzi. Kdyby to opravdu mělo udělat radost byť jen jedinému člověku, snažme se takto postupovat. Když jeden člověk udělá radost dalšímu a když se tím začne řídit většina z nás, tak už přece táhneme za jeden provaz a činíme svět lepším, ne ? 

Dnešní článek byl mohl být směřován k tomu, jak je svět nespravedlivý a hloupý. A jak se nikomu nezavděčíte, když chcete konat dobré skutky. Ale proč by měl být plný pesimismu a stížností na dnešní společnost, když může být opět pojat kladně. Snažíte se lidem udělat radost a konat dobro. Říkáte si, že některým se to třeba líbit nemusí a některé to zas naopak potěší. Můžete jen doufat, že bude více lidí v té druhé skupině. Ale musíte také počítat s tím, že rozdělit nějakým činem společnost na dvě různé, názorově rozdílné skupiny se prostě stává běžně, a tak se tomu nevyhnete ani Vy. 

 Projít si závažným životním obdobím nemusí být vždy jen špatné. Spíš naopak. Ve většině případů je to přínos, ať už to období bylo jakkoliv složité. Mnohé si uvědomíte, mnohé je jinak, možná i lépe a spousta věcí Vám dojde. 

Uběhlo pár dní od doby, kdy jsem založila tyhle stránky s tím, že po nich budu posílat pozitivní myšlenky a všechno to, co cítím správně. Je jasné, že i ten nejpozitivnější člověk má asi čas od času nějaký ten - ne úplně dobrý pocit. Záměrně nepíšu "špatný pocit" ale volím raději tato slova, protože už jen z nich vyzařuje trocha toho pozitivního myšlení.

Ale abych se dostala k jádru věci a neplkala tu své filozofie o něčem a zároveň o ničem, chci Vám tu ukázat, že můžete povzbudit a inspirovat sami sebe. Dříve jsem psávala hodně, vyhrála jsem pár "pisatelských" soutěží, ale vždy jsem měla pocit, že to není tak úplně dobré, respektive vynikající. V každé věci jsem měla pocit průměrnosti. Pak jsem psát přestala a to z úplně hloupého důvodu. Někdy se zkrátka necháme ovlivnit úplně špatně. Přestaneme vnímat sami sebe a své vnitřní pocity a propadáme se hluboko do jakési propasti, ze které Vám může pomoci vážně jen prozření, které se ne vždy dostaví. Takže jak už jsem říkala, je to pár dní, co jsem tyhle stránky založila a vkládám do nich to, co mám na srdci. A je to pár dní - dnes konkrétně sedm dní, co jsem došla k tomu krásnému závěru. Sedm dní štěstí, pozitivního myšlení, nezničitelného přátelství, pevných pout, radosti a dělání toho, co miluji. 

Můj doposud MALÝ život má najednou VELKÝ smysl.

Dělám věci, které chci a je jich spousta. Dělám je pro sebe i pro ostatní. Přináším radost, štěstí, lásku, přátelství.

Avšak i přesto jsem se párkrát v těchto sedmi dnech zamyslela nad tím, co bylo, co mě zranilo, co mi ublížilo a čeho jsem donedávna litovala. Nelituji ničeho, co se stalo. Jsem pyšná na své činy, ať už byly jakékoliv. A co víc si přát, než najít tuhle myšlenku sama v sobě. Povzbudit sama sebe. Před pár dny jste něco napsali a najednou přemýšlíte opačně. Přečtete si tedy znovu svůj myšlenkový pochod a neskutečně, ale neskutečně Vás to nabije, posílí a opět Vám vykouzlí úsměv na rtech, radost v srdci a všude kolem Vás auru nezměrného štěstí, které jste ochotni rozdávat a předávat všem ve Vašem okolí, protože přesně proto jste se narodili, přesně to je Váš dar. 

Protože v myšlenkách je prostě síla. A víte, co je na tom nejskvělejší? Myšlenky si prostě tvoříme sami. 

To máme dnes ale krásný den , že? A proč že vlastně článek začínám těmito slovy? Možná proto, aby hned zezačátku bylo jasné a patrné, že se jedná o povzbuzení a jakousi pomoc těm, kteří žijí v neustálé melancholii. Je totiž strašně pěkné, když za Vámi přijde váš známý a řekne Vám, že ho nějaký článek potěšil, povzbudil a způsobil to, že se cítil po celý zbytek dne dobře. A to byl účel. 

Celé to začalo nevinně.

Rozhodnutí, že si vyrobím své vlastní stránky a budu do nich vpisovat své myšlenky, čímž možná někomu ukážu, že všechny věci světa nejsou až tak hrozné, jak je neustále všude a všem vštěpováno. Jenomže taková myšlenka nepřijde jentak zčistajasna. Někde už musí být zakotvená. Třeba právě v dávných dobách, což je u mě jen odstup pár let, protože ve dvaadvaceti letech nelze čemukoliv říkat, že to bylo dávno, pokud se zrovna necpete mateřským mlékem. Celé je to zakotveno ve Vás. Jenže věci děláme, pak je děláme méně a pak s nimi třeba z nějakého důvodu úplně přestaneme. A to je špatně !Když už něco začneme, mělo by to mít jistý daný cíl, který by nás nutil v tom pokračovat a nenechávat té dané činnosti - pokud nás ovšem baví. Pokud je to naopak, tak je jasné, že tudy cesta nevede. Celé je to jen o tom přesvědčení, že to, co děláte děláte podle sebe správně a máte z toho dobrý pocit. To, že tím někomu pomůžete nebo někoho ovlivníte je jen taková krásná odměna za již vykonanou práci, či zálibu - abychom to nenazývali stále jen tak pracovně.

A celé je to také o tom, že to pro vás musí mít smysl. Než začnete nějakou činnost vykonávat - tím myslím dlouhodobější činnost - nikoliv to, že si ostříháte nehty na nohou a pak si hodíte popcorn do mikrovlnky a zkouknete nějaký film. Myslím opravdu činnost, kterou budete dělat pro sebe, ale i pro ostatní, protože jen taková je záslužná. Takže než s tím začnete, určete si priority, určete si cíl a klidně se zamyslete nad tím, jak byste chtěli postupovat. Co má být cílem Vaší práce? Co chcete dokázat? To je první krok. Ten druhý je však to, že ať už si určitě jakkoliv vysoký cíl - určili jste si ho sami z přesvědčení, že byste prostě chtěli něco takového dokázat- nesmíte si říct, že to není možné! Pokud už jste na to jen pomysleli a ve Vaší mysli vytanula ta myšlenka, že by jste chtěli tohoto dosáhnout - už v tu chvíli to začíná být možné! Nikoliv naopak! 

Opět mohu zopakovat jen jediné: "Život je výsledkem našich myšlenek!" Tak na to pamatujte, nevzdávejte věci předem, neurčujte si snadné cíle, ale i ty vysoké - nebojte se toho. Jen ten, kdo si určí vysoký cíl může být v životě spokojený a muže dokázat něco velkého.

 Často jsme opravdu zvláštní. Věci řešíme někdy až moc na to, že jsou to třeba jen úplné maličkosti. Myšlenka dnešního dne ve mně vyvstala s ranním probuzením. Nebylo mi úplně dobře. Nějaký zvláštní pocit od žaludku. Ale to přece nemusí hned nic být. Poslední dobou byly situace kolem mě spíš vypjaté než klidné. A tak je to nejspíš následek stresu a zbytečného řešení naprosto nepodstatných věcí.  S čímž teď vcelku úspěšně končím. Nacházím na každé věci to pěkné Nikdo by neměl způsobit to, že se budeme cítit tak, jak popisuji.

Přistihla jsem se jak ve svém mobilním playlistu přejíždím písničky, které jsem vždy měla strašně ráda. Pouštěla jsem jen ty – pro mě průměrné. A nyní mi dochází, že je vlastně hloupost posuzovat nějakou písničku podle toho, v jaké chvíli se zrovna vyskytovala nebo jakou chvíli nám připomíná. A když už některé části našeho života byly spíš takové, že bychom je raději vytěsnili, musíme se pokusit to udělat jinak než tím způsobem, že zavrhneme něco, co jsme předtím milovali a co nám předtím dokázalo náladu zlepšit.

Cítíte se taky někdy zvláštně ne ? Přijde důležitý životní krok, přijde něco úplně nového nebo naopak to staré náhle a bolestně skončí a vy najednou nevíte, jak se s tou věcí vyrovnat. Trvá to někdy dlouho, ale vždy bychom měli pamatovat na to, že to bude trvat jen tak dlouho, jak opravdu budeme chtít.  Život je totiž výsledkem našich myšlenek.  

Zdravím všechny v dnešním, ne úplně slunečném dnu, užijte si déšť, ať už venku nebo doma za okny. Užijte si prostě to, že něco jako déšť můžete zažít. Vidět, slyšet. Je mezi námi spousta takových, kteří neuslyší nikdy kapky deště, nebo je nikdy neuvidí. Zamyslete se, zahoďte chmury a dělejte to, co vás napadne jako první – to, co chcete !