Rozdílnost brání být si blíž
Vidím štěstí v prostých „malých velkých“ běžných věcech, ve kterých lidé většinou vidí jen něco, co se stále opakuje a tak je to prostě samozřejmé.
A dnes, bylo tak krásně deštivo. A teď je tak krásně slunečno. A já jsem zase jako nová, duhová, a veselá a spokojená, protože prostě chci taková být. A ačkoliv procházím obdobím – ne zrovna moc příznivým, vím, že všechno zase bude krásné a můžu se těšit z každého nového dne. Přání a sny se plní, jen je musíme správně formulovat. Víte, co si skutečně přejete?
Každý přání co ulpí ti na rtech se stane myšlenkou, myšlenka cílem a cíl startem. Od startu vyrazíš a nevíš kam – možná k výškám – možná k nejvyšším touhám, co jsou nám vším. A pak každý přání, co je míň tvý než cizí, ze srdce zmizí, když není dost ryzí. Od malých činů dostáváme se výš a společně překonáváme zemskou tíž. Tuhle tíž, co nám brání být si blíž - tiše se milovat a nekonečně smát, chci věci pochopit a ne se muset ptát a lidem zase věřit a přestat se bát. Ať poloprázdná číš pro mě je poloplná, naděje tu je, stačí víra nepatrná, nikdo nemá víc ani míň, tak zbav se všech vin.
A tak to možná dnes shrnu to jedno velké klišé.
Ten kluk patrně v uších špunty má a v duchu jinde být se zdá, někde, kam já dojdu stěží, ten kluk si chce klid svůj užívat a že si svoje vlasy mám chuť rvát, na tom málo záleží, ty já, si blízko jsme - pořád však tak vzdálení, jsme jak oheň a déšť, někdy vážně mě štveš ale zlost je stav co dlouho netrvá, jsme Venuše a Mars, jsme horko a mráz, ale ladíš s každou písničkou co znám!
A tak stejný cíl mám dál.