Přes překážky ke hvězdám

Motýl je jako sen. Prchavý, neuchopitelný, lákavý ve své něžnosti a vzbuzující touhu v barvách a kráse, jichž je nositelem. Je do jisté míry živoucí metaforou našich tužeb a představ o kráse života. Tyto krásy se mihotavým pohybem třepotají okolo nás. Někdy velmi blízko, zdánlivě na dotek, když se je snažíme zachytit, přesto opakovaně máchneme rukou do prázdna. Dlaně nám zůstanou prázdné a přichází pocit zklamání , že jsme nezískali to, co se tak lákavě mihlo v naší blízkosti. A pak jednou se nám podaří motýlka chytit. Pevně ho sevřeme v rukách, aby nám neuletěl. Ale když ruce otevřeme, naskytne se žalostný pohled. Nejen, že motýl má setřený pel ze svých křídel a tím pádem už jeho barvy nesvítí, ale může mít i křídla zlomená. Tím chycením a pevným stiskem jsme ho odsoudili k zániku. Nechceme být touto skutečností konfrontováni , a tak polámaného motýla štítivě odhodíme a jdeme od něj pryč. Děláme, že se to nestalo. Nepřipomíná vám to něco? Je to stejný proces, jakým zacházíme se svými touhami a myšlenkami. Pokud se jej budeme snažit ovládnout silou, nikdy nebudou mít šanci na život. (Klímová, 2016)

Ještě že lidská křídla nejsou tak snadno zničitelná, a tak snadno odsouzená k zániku. Výhodou nás lidí je, že můžeme ovládat svoje činy, myšlenky, pocity a dokonce celý svůj život. Vždycky máme na výběr. Jednou je to chyba, podruhé už je to volba. Někdy je ale těžké poučit se z vlastních chyb. A někdy je těžké odpoutat se od svých emocí a změnit tu - doposud - podle vás nejdůležitější část života. Někomu jste věnovali čas a city a on se pak otočil zády a jakoby nic odešel. A když už jste si mysleli, že je vše v pořádku, vrátil se a pevně vás stiskl a vrátil vás tím stiskem zpět na místo, ze kterého bylo tak složité se odpíchnout.Ale vy jste to dovolili, a tak vám život potřeboval udělit další lekci, daleko horší a intenzivnější. Protože podruhé už je to volba. I potřetí, počtvrté, podesáté. Vstup do stejné řeky je vždycky jen ta hloupá VOLBA. Je potřeba to uvážit. 

Jenomže to by nebyl život, kdyby nepřinášel lidem do cesty překážky. Stejně tak jako překážkou pro motýla  je člověk, ničitel přírody, tak je i člověk překážkou pro dalšího člověka. Vtip je v tom, že my to můžeme změnit, ale motýl už ne. Jsme na tom tedy lépe než motýl. 

Jedna skvělá autorka -  výše zmíněná - napsala: "Mám chuť polemizovat s klasiky. S těmi, kteří se ve své nostalgické velikosti celá století vyjadřovali k lásce s tragičností, dramatičností, sentimentem, bolestí a zhrzeností v duši. Wilde, Lenon, Zola, Shakespeare, Maugham, Ginsberg a další. Všechno velikáni slova, kteří "milovali", trpěli, ignorovali, klamali, snad stejně jako my." 

Je jasné, že láska se nemění. Nemění se ani to, jak lásku prožíváme. Láska nejde s dobou. Láska jako cit určitě ne. Takže ať se podíváme kamkoliv, ať si přečteme jakékoliv dílo o lásce, vždycky bude - minimálně s ohledem na ten daný cit  - nadčasové! 

Stejně tak jako je láska volbou, tak je i život volbou. Každý krok, který uděláme bez ohledu na to kým jsme, komu jsme se narodili, jak moc jsme zvláštní pro okolí či jak moc cítíme něco nepopsatelného, každý tento krok nás dělá takovými, jakými jsme doopravdy, jakými být chceme. Nenechme se udolat negativními emocemi, domnělými geny, negativními lidmi, kteří nás neustále budou přesvědčovat o tom, jak něco nejde nebo jak je něco nemožné, případně jak na něco prostě nemáme a nezvládneme to. Nenechme se zastavit, nenechme nikoho, aby nám ukrojil kus života tím, že nás stahuje sebou na svoje nerozhodné dno, ze kterého se po čase velmi špatně vrací zpátky k nebesům, protože propast je stále hlubší a hlubší. Nenechme ze sebe udělat někoho, kým nejsme. 

Učím se. Pořád dokola. Myslím, že už tak potřetí píšu o jakémsi návratu. Do reality, na zem. Do duhového světa plného 85% pohody a práci na zbylých 15% procentech spokojenosti, která tu stále je a bude vždycky, dokud budu sama sebou a dokud nedokážu všechno to, co si předešlu. Velká ctižádost je totiž vlastností velké povahy, jak pravil Napoleon. A slabý je jenom ten, kdo v sebe ztratil víru a malý jenom ten, kdo zná jen malý cíl, jak pravil Svatopluk Čech. Samí velcí lidé, tak inspirativní, tak jiní, přesto tak velké vzory, že jejich slova můžeme používat i dnes. 

Tak je to tu znovu. Při založení těchto stránek v prvním článku. Někde uprostřed a teď i na samém konci (nikoliv myšleno tak, že končím s psaním, ale tak, že je to prozatím poslední aktuální článek (budou přibývat, jen možná pomaleji, protože já si malé cíle nekladu)). Jsem zpět. Nepragmatická, sentimentální, zářící, barevná, sem tam možná zvláštní, životem poučená, láskou zkoušená, "přáteli" otlučená, stojící na svých nohou s vyznáním optimisty. Do třetice všeho dobrého i zlého. A naposled. Bez slibů a řečí. 

Doufajíc, že vám tenhle článek zpříjemní den a vnese trochu světla do života! 

Protože začínat od začátku je vždycky krásné! 

S láskou,

K

Ahoj moji milí,

dnes jsem si řekla, že by bylo skvělé napsat článek o tom, co mě poslední dobou tolik provází životem. Ano, je to štěstí. Mám hodně štěstí, mám díky tomu i krásně barevný život, samozřejmě čas od času trochu zešedne, někdy i zčerná, ale silou pozitivního myšlení se zase vrátím ke svojí staré dobré duze, kterou mám tak ráda! Všichni bychom chtěli hodně štěstí, dokonce ho i potřebujeme. Nejde jen o samotné štěstí jako takové, co se prožívání týče, ale i o takové to známé - štěstí v oblasti náhod. Pořád si přejeme hodně štěstí vzájemně - k narozeninám, svátku, při svatebních obřadech a po nich, při narození dítěte a při dalších jiných ceremoniích. 

Představy o štěstí jsou ale různé. Někdo štěstí vidí v materiálním dostatku, někdo v tělesných prožitcích, někdo v přátelství, někdo v kvalitně odvedené práci či studiu, jiný v pomoci lidem, dobrých skutcích atp. Vyjmenovávat bych nejspíš mohla nespočet dalších věcí, ale každý si přisuďme sami to, co nás činí šťastnými - dle libosti. 

Znáte pojem pozitivní psychologie? Ta má na štěstí obří vliv! Je to dokonce nové vědecké odvětví psychologie. Zaměřuje se na kladné emoce, kterými jsou láska, radost, naděje, štěstí, ale také na osobnostní vlastnosti a společnost. Ani pozitivní psychologie ale jednoznačně neodpoví na otázku, co je to štěstí! Ale zase, řekněte si to nahlas - POZITIVNÍ! Základ všeho!

Štěstí podle mě ale není jen nějaká jedna vysvětlitelná věc, nýbrž je to několik - ba dokonce spousta věcí kolem nás. Rodina, přátelé, dobré jídlo, kreativita, život naplněný smysluplnou činností, uskutečňování cílů a jejich následné dosažení. Smysluplnost souvisí s našimi hodnotami - tedy i nárazově velmi stresující práce může přinášet dlouhodobý pocit štěstí. 

Dělejte, co vás baví, co cítíte, že byste dělat měli i za cenu selhání a opakování této činnosti stále dokola. Když vás vyhodí ven dveřmi, vraťte se oknem. Když vás vyhodí i oknem, vybudujte tunel pod zemí, podhrabte se, vlezte dovnitř komínem. Prostě se snažte dosáhnout toho, o čem jste přesvědčeni, že vás to učiní šťastnými. Nedělejte nic, co necítíte srdcem jako to správné. Opravdu se vyplatí jít za svými sny! TO JE TOTIŽ ŠTĚSTÍ!

No fakt. 

K

Ahoj moji milí.

Poslední dva měsíce mě vedou stále ke slepým uličkám. A to je možná ted právě ta doba, kdy mám kolem sebe ty nejdůležitější lidi. Lidi, které jentak někde nepotkáte. Takové ty, co budou dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu dokola pořád poslouchat to samé a stejně budou neustále s vámi. Celý tenhle rok byl zvláštní. Myslím tedy školní rok, nikoliv rok jako takový, protože samozřejmě běží dál. Musím říct, že se mi hodně dařilo. Ve všem. Ale každá podařená věc, každá barva duhy je vykoupena něčím, co se někdy zdá být spíš jen černé. Může sem patřit ztráta blízké osoby, ošklivá diagnóza, která ničí vaše zdraví a podepíše se negativně i na vaší psychice nebo prostě jen úzkost, deprese, strach.

Tenhle rok bych poprvé ale mohla shrnout jediným slovem - ŠŤASTNÝ. Poprvé v životě v něm nebylo nic tak fatálního a děsivého. Možná jen ta jedna jediná věc, kterou si ponesu v hlavě celý život, a která mi při každé další migréně připomene, že stresovat se je zbytečné a ničemu to nepomůže. Nemám já vlastně tak trochu štěstí? Kdo má takový čip na stres, kterým si muže uchránit své zdraví a klidnou duši? Ve chvílích absolutního štěstí - naposled to bylo včera odpoledne - mi dochází, že si musím opravdu vážit každičké milisekundy toho času. A že vlastně to všechno co cítím je skvělé, protože přesně znám věci, chvíle a lidi, díky kterým se cítím tak šťastná.

Když si s přáteli povídáme o životě a nahráváme hlasité "ho*no" do mobilu, baštíme tunu světozorový zmrzliny, hrajeme žolíky a cpeme se všemožným, čteme si a děláme hlouposti. Nebo když prostě jentak sedím sama na oblíbeném místě v oblíbeném městě a poslouchám zpěv ptáků a sleduju veverku jak louská oříšek. Poslouchám hudbu, čtu knihu, spím, hraju si se psem.

Prostě a jednoduše i duha může mít svou černou, ale nesmí jí být moc. Stačí se zamyslet a změnit svůj postoj k lepšímu. Jen silný člověk udělá člověka silným. Mám nakročeno správně.

Jak snadno vám může život ukázat, že cesta, kterou jste se vydali je nesprávná nebo naopak, úplně ta nejsprávnější!

S láskou,

K

Ahoj čtenáři.

Ještě donedávna jsem si myslela, že nejdůležitější věcí v životě je být vždy a za každých okolností se všemi zadobře. Život mě učí, jak se chovat, jak reagovat a ukazuje mi různé směry. Pokaždé, když klopýtnu, nebo když se rozhoduji, vejde mi do cesty něco, co mi buď ukáže směr nebo mě to alespoň do budoucna o některých věcech poučí. Je tak snadné žít šťastně,  když si uvědomíme kým jsme, kým být chceme a taky to, že jsme naše osoba jsme opravdu jen MY! JÁ! A nikdo jiný nemá právo rozhodnout za nás, jak budou vypadat naše kroky a kam budou směřovat. Lidským údělem je klopýtnout, upadnout, setrvat na zemi nějakou dobu, aby byl čas promyslet, jak velký bude náš vzlet zpátky nahoru. Chyby jsou důležitou součástí našeho učení a růstu. Proto je děláme a proto padáme někdy až na samé dno, abychom pochopili, že některé věci v našem životě mají být jinak, než jak jsme původně rozhodli. Rozhodnout se špatně není chyba. Jsme zodpovědní pouze sami za sebe. Nikomu tím neublížíme, ani sobě, protože každá věc a myšlenka, která se nám stane nás má obohatit. Každý člověk, kterého potkáme, ať už špatný, či dobrý, má našemu životu ukázat, jací být nechceme nebo naopak chceme. Proto je důležité činit pozitivní změny v našem živote, i když je to třeba jen na chvíli. Nejsme bezvýznamní, ale ani důležitější než ostatní, proto nemusíme nikomu nic dokazovat, pouze sami sobě.

A ačkoliv se pár z těchto slov neustále opakuje, to je to ono. To je ten úděl, který si neseme.A protože mě dnes zase inspiroval článek ze stránek firstclass.cz ( https://www.firstclass.cz/2016/07/osud-hromosvodu-proc-bourkovy-mrak-muze-dat-jen-to-co-v-sobe-ma/2/),  a protože opět přišel na řadu ve chvíli, kdy už jsem myslela, že se vzdám, nemám jiné možnosti, než pár slov z něj použít i sem. Protože věci nám vejdou do cesty přesně tak, jak potřebné v danou chvíli zrovna jsou. 

 „Mezi zemí a bouřkovým mrakem může vzniknout rozdíl elektrických potenciálů. Překročí-li tento rozdíl elektrickou pevnost vzduchové vrstvy mezi mrakem a zemí, dojde k elektrickému bleskovému výboji, a to v místě, kde je vzduchová vrstva mezi zemí a mrakem nejtenčí. Mrak za svou výbojnost nemůže, přesto je pro své okolí nebezpečný. Sám se potřebuje bleskového výboje zbavit jeho svedením do země.“ 

V životě prostě JSOU všechny pocitové krize, letargie, beznaděje a osamělosti, kterými občas procházíme. Nikomu se nevyhýbají. O to důležitější jsou potom nablízku hromosvody. Všimněme si jich někdy na domech. Nic aktivně nedělají. Jen tam JSOU. Den za dnem. Pro případ potřeby. Nemají záviděníhodné poslání. Tak jako je těžké být skutečným Přítelem explozivního Mraku. Přitom je to jedna z nejlaskavějších a nejužitečnějších pozorností, které člověku v problémech můžeme poskytnout.

Cítit se ztraceně, to si nikdo dobrovolně nevybral. Nikdo nestojí o to, aby sešel ze své cesty. Aby zakopl a spadl. Ba dokonce aby zakopával a padal znovu a znovu. A přitom pořád neměl ponětí, kde vlastně je a kam směřuje. Aby jediné, co cítil, je: nevíra, frustrace, rezignace. Jsem nula.Jako správný hromosvod si toto musíme uvědomit. Přepětí není jen špatná nálada, „něco“, přes co se dá jednoduše přenést a lusknutím prstu se cítit jinak. Je to peklo, kterým se musí projít. Nevolejme na člověka, který je pro nás důležitý, PROČ tohle prožívá. Nedělejme nic pro to, aby se v pekle ještě zastavil a musel nás poslouchat. Buďme jen nablízku jako vysoký strom – čím je to vyšší a samostatnější solitér, tím více Bouřkový mrak přitahuje, aby právě do něj udeřil.

Jinými slovy: Když Vám se daří a druhému ne, počítejte s tím, že z Vás může být hromosvod. Tedy předmět, který zbaví druhého přepětí, i když to nebude vůbec příjemné…

Zdá se snadné člověku v problémech vyprávět pozitivní slovíčka jako „Ono to nebude tak hrozné“, „Jdi na zdravý vzduch“ nebo „Udělej zásadní změnu“. Lidé, kteří nikdy nebyli v kůži Bouřkového mraku, nechápou, že k vyřešení nestačí dát naději a chladivý obklad na bolest. Ba dokonce pak si Bouřkové mraky mohou připadat ještě hůř – prázdně, neschopně, bezcenně.

Správný Hromosvod musí pochopit, že Bouřkové mraky někdy potřebují být samy. Vypořádat se s vnitřním trápením po svém – možná jejich způsob nebude zrovna tak cool, jak si představujeme, ale na tom nezáleží. Je životně důležité, aby byl JEJICH. A v tom je musíme podpořit.

Podpořit znamená dát tomu člověku najevo, že nám na něm záleží. A že nejsme jediní. A že všichni tito lidé stojí za to, aby ten člověk bojoval – i tehdy, když to chce vzdát; když žádnou podporu necítí.

Podpořit znamená oprášit staré dobré vzpomínky a promítnout je do přítomnosti. Společně dýchat. Společně být stateční.

Podpořit znamená ocenit každý, i nepatrný, pokrok – i kdyby ten jeden krok měl vážit tunu.

Podpořit znamená nalézat důvody i tam, kde jsme je ztratili.

Podpořit znamená být nablízku dnes a určitě i zítra.

Podpořit znamená nepřestat věřit v druhého.

Být schopen dlouhého tichého objetí, znovu a znovu.

Právě tak hromosvody postupně uzemní jakkoli silný výboj.

Nemám pro Vás, moji milí, vícero slov. Snad tohle postačí. Doporučuji si pročíst článek, na který odkazuji výše, protože je opravdu důležité si uvědomit, jak moc důležití jsou lidé, jež se stanou hromosvody.

S upřímnou láskou,

K

Ahoj všem!

Určitě všichni znáte to známé: „Všechno se děje z nějakého důvodu!“ Bodejť by ne, však je to přece věc důležitá pro naše smýšlení! Každá věc v našem životě je totiž opodstatněná. Prostě se stane proto, že se stát má a v závislosti na ní se odehraje další slet událostí, které nám mají pomoci dojít pomalu, ale jistě k cíli. Žádné v cuku letu, hezky pomalu!

Dnešní článek bych ráda začala  i skončila poděkováním.

Poděkováním osobě, kterou jsem potkala před necelým rokem na 1. lékařské fakultě v oboru Adiktologie. Původní pocit nebyl vůbec šťastný. Minimálně ne z mé strany, ale obecně to v mém životě tak bývá, tak už bych se měla poučit, že ti, se kterými zpočátku nechci vycházet úplně dobře se nakonec stávají lidmi pro můj život POTŘEBNÝMI A NENAHRADITELNÝMI! Dnes se mi to po milionté potvrdilo. Znáte ty pocity, kdy na vás všechno padá a nevíte co se sebou dál? Máte tolik možností a pro mnohé jste naprostí blázni, protože někdo tolik možností jako vy nemá a vy to stejně berete z té nejhorší možné stránky a neustále se stresujete a přemýšlíte – jak že to teda vlastně všecko uděláte? A pak přijde někdo, kdo se na vás usměje, donese vám kávu a řekne – nech to volně plynout, nic nedělej silou a ono to nějak půjde a nebo nepůjde. A pak se usměje znovu a víckrát a řekne pár vět a vrací vás tím do vašeho skvělého a pozitivního života, který v tomto školním roce byl spíš hektický než pozitivní!

A najednou je každá myšlenka svolná k tomu, abyste s ní nějak nakládali. Najednou si uvědomíte, že všechno má řešení – kromě smrti, jak nedávno napsal jeden milý pan doktor z 1.LF UK. Najednou víte, co už jste sice věděli, ale pomalu na to začali zase zapomínat pod přívalem emocí a euforie a stresu, že život je prostě důležité žít a ne přežívat! Že život žijeme ze dne na den a nikdy nevíme, kdy bude ten den naším posledním. Že nemá smysl cokoliv lámat přes sílu, protože každá věc je řešitelná.

A pak si uvědomíte – vždyť já mám vlastně neskonalé štěstí, že ve svém životě mám takové lidi.

Mé poděkování za všechno patří slečně, která mi dnes do Kateřinské zahrady přinesla ledovou kávu a ukázala mi, že s pocitem absolutního přátelství může být každá věc pohádkou.  Děkuju!

S láskou,

K

Ahoj moji milí.

Etapa završena. Dílo dokončeno.

Ano! Opravdu je tomu tak. Když jsem Vám psala o tom, co vše mě čeká, netušila jsem, že se opravdu stane to, že Vám napíšu – ANO MĚLA JSEM ÚSPĚCH! Bakalářské studium na peďáku úspěšně dokončeno. A co bude dál? To sama nevím. Uvidíme v následujících dnech právě započatého měsíce. Je zvláštní, že některé věci trvají podle nás až neskutečně dlouho. Tak dlouho, že už ztrácíte víru, zda se někdy podaří. A najednou to vše uteče jako voda a vy stěží zamáčknete slzu nad tím prožitým časem a vynaloženým úsilím, díky kterému se vedle Vašeho jména má vyjímat ta dvoupísmenková, nic neříkající věc, díky které s Vámi výše postavení lidé začnou prý jednat lépe. Ach jo. To jsme ale pakáž na tom světě, když se vzájemně posuzujeme dle titulů, postavení a toho všeho, co je vidět navenek. A na to nejdůležitější zapomíná 90% z nás.

Už od čtvrtka mám z poloviny klid na duši. Záměrně píšu z poloviny, protože teprve teď mi začalo to správné zkouškové na lékařské fakultě , a tak si říkám, že je to z bláta do louže. Ale jsem šťastná! Jako vždycky! Protože život je výsledkem našeho myšlení, jak řekl Buddha!

„Kdybyste mohli být tím, kým byste opravdu chtěli, kdo by to byl? Kdyby neexistovala žádná omezení, žádné překážky a kdyby nebyl nikdo, kdo by vám říkal, že vaše přání jsou přehnaná, zveličelá, směšná či troufalá. Většina lidí se tím vůbec nezabývá. Proč také? Pokud je člověk přesvědčen, že stejně nemůže nic změnit, je zbytečné o tom přemýšlet. Je ovšem fatální, že právě v důsledku těchto svých přesvědčení není člověk schopen změnit svůj život, neboť tyto myšlenkové vzorce píšou scénář našeho života. Opravdové hranice existují jen v naší hlavě. Jinak se před námi rozprostírá říše neomezených možností.“ (Zákon rezonance - Pierre Franckh)

Nemožné je pouze to, co za nemožné považujeme. A tak když jsem už myslela, že je nemožné se naučit ta kvanta informací na státní zkoušky (což za normálních okolností nemožné nebývá, pokud nejste blázen, co si dá státnice tři dny po sobě a den po státnicích už začíná se zkouškovým jinde…) přečetla jsem si pár motivačních kartiček, které přímo souvisely s celou situací. Nešla jsem spát a šrotila a šrotila, protože jsem věděla, že nic není nemožné. A pak jsem vyšla ze dveří , kde se státní zkouška konala, přesvědčená o tom, že je nemožné, aby mi zkoušku komise dala, čekala, slzela smutkem, doufala, ale házela flintu do žita. A pak najednou…..

Jsem z těch dveří vyšla podruhé… Slzela radostí z úspěchu a konce toho všeho. PROTO NIC NENÍ NEMOŽNÉ! Jen to musíme opravdu chtít ! A pak to půjde!

A ještě něco… přejte a bude Vám přáno! 

Zdravím Vás, tentokráte ne po příliš dlouhé době.

Asi se divíte, že i v čase shonu píšu. Co by ne. Dělám dostatek pro to, čeho chci dosáhnout, a tak není důležité, kolik času odkrojím pro svoje záliby, třeba  pro napsání článku.

Musím říct, že dnes jsem četla něco, co mě utvrdilo v tom, že člověk opravdu může být šťastný jen tehdy, je – li sám sobě zrcadlem. (- li , to je příklonka, že ? – no nedivte se, učím se na státnice z češtiny a tohle –li mi jednou dalo pěkně zabrat!)

To, jak se chováme my, se v našem životě zrcadlí. Lidé jsou k Vám takoví, jací jste vy k nim. Když nepřejete Vy, není přáno ani Vám. Když závidíte Vy, není Vám co závidět a když kopete kolem sebe, ubližujete tím zase jen a jen sobě, protože nikdo nechce mít kolem sebe negativní lidi.

A když už jsme u zrcadlení, tak by bylo asi dobré podotknout, že Vaše tělo také zrcadlí to, co mu děláte. Možná že je pro někoho z Vás důležité si tohle uvědomit. Ale dnešní článek nepíšu jen kvůli tomu, abych Vám sdělila všechny tyhle věci, ale také s Vámi chci sdílet něco, co se přesně podobá mému životnímu krédu. Ne úplně stoprocentně, protože to by byl životní plagiát ! Ale odcitování Jana Wericha nikdo za plagiát považovat nemůže. A přesto jsou pro tento článek ta slova tak důležitá! A navíc – chci je tu mít uchovaná navždy! Ode mě je to  pro dnešek všechno. Ale číst rozhodně nepřestávejte!

„Na jedno jsem vždy věřil. Že nás pánbůh udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili.

Všechny nás nakonec odvezou. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má šikovnější ruce, možná že má větší bicepsy.

Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí.

Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi.

Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.“

~ Jan Werich

S uctivým pozdravem a přáním všeho dobrého,

K

Ahoj, zdravím vás všechny!

Nějak netuším, čím začít, protože je toho hodně, o čem bych dnes ráda napsala. Tenhle článek bude o koncích, jak už vyplývá z nadpisu. O koncích smutných i veselých. O koncích nutných i méně nutných.

Blíží se konec mého bakalářského studia na Pedagogické fakultě. Je to zvláštní pocit. Po čtyřech letech najednou nevím, zda budu pokračovat na PedF dál. A proč to nevím? Přijali mě na magistra jinam. Někam, kam jsem ani nedoufala, že mě přijmou. A samozřejmě mě čekají  nejprve státnice a přijímačky na peďák, ale nejsem si jistá, zda při úspěchu zvolit právě to. Je zvláštní, že právě v téhle době zdánlivého konce školy, končí i jedna velká a důležitá životní etapa, díky které jsem tam, kde jsem. Ráda bych tedy pár řádků věnovala NNO Barevný svět dětí a projektu Kámoš, ve kterém již dva roky dělám asistenta Velkého Kámoše. Následující školní rok bude totiž vše úplně jinak. Projekt se pomalu ale jistě mění, opouští ho lidé, přicházejí noví, ale opora doposud zůstávala. Nyní ale končí etapa i na tomhle místě. Dál netřeba tohle téma rozvíjet, nicméně je asi důležité podotknout, že věci se nám dějí z nějakého důvodu. Ale abych se vyjádřila k poslednímu půlroku. Mockrát jsem si říkala, že v BSD další rok už nezůstanu. Ani nevím proč, možná toho bylo moc i díky mému zdravotnímu stavu a osobnímu životu a možná to úplně hrozně všechno do sebe jen zapadlo a zacinkalo mi to v hlavě na nějaký drátky, který spustily všechno tohle, o čem vám teď píšu. Chci, abyste pochopili, že život je o překážkách, o nástrahách, o neúspěchu. Jde jen o to, jak moc vás to položí nebo posune dál. A vždycky je lepší volba číslo 2! NA KAŽDÝ PROBLÉM SE DÍVAT JAKO NA PŘÍLEŽITOST!

Když jsem byla na gymplu neštastná z toho, jak se ke mně lidé chovají a za koho mě mají, měla jsem už tehdy tušit, že je to moc důležité. Vnímat, že je to věc, která se ještě víc vnořila do mojí duše a prohloubila mechanismus empatie, který v sobě dle mého názoru má každý člověk, ale někteří jím pohrdají, jiní si ho neváží a další ho ani z principu používat nechtějí, protože důležité je pro ně jen to, co dělají sami. Tenkrát byla tahle zkušenost tak cenná a tak důležitá, že bych ráda poděkovala všem těm, kteří mi ublížili a ukřivdili. A i těm ostatním, kteří s touhle etapou neměli nikdy co dočinění. Ale abych se vrátila zpět v Barevnému světu dětí - vy, co mě znáte víte, co pro mě tenhle projekt znamenal a znamená. Také víte, kam směřuji, co chci dělat dál a co je můj cíl. Odrazuje mě čas toho cíle. Bude trvat dlouho, než dospěju tam, kam dospět chci. Třeba ještě deset let. Ale stejně jako se teď rozhoduji, jestli to risknu nebo jestli zabřednu, rozhodla jsem se, že zvládnu vše, co si předešlu.

Děkuji všem zaangažovaným do projektu. Díky všem, kteří si mě před dvěma lety vybrali a dali mi tak možnost tohle zažít. Díky za to, že mi lidé kolem dovolili se posunout dál. Díky každému negativnímu člověku, kterého jsem potkala. Díky poznané závisti od blízkých, díky zradám, díky opovržení, díky nepochopení. Díky Vám všem, kteří ke mně chováte cokoliv z vyřčeného, či dokonce třeba i samotnou nenávist. Posunujete mě dál. Svými pohledy, slovy, překážkami, které mi kladete do cesty vy i sám život. Díky za všechny věci, které mě formovaly a nadále formují. Díky! Jsem vám doopravdy vděčná. Pokračujte v tom, protože to mě dělá lepší!

Nic není nemožné. Cokoliv OPRAVDU chcete, to dokážete.

Má to jen pár základních pravidel. Úctu, empatii, lásku, lidskost, HODNOTY, které jsou lidem dnes známé tak málo a přesto zůstávají důležitější, než všechno ostatní.

K

Všechny vás tu po dlouhé době zdravím. Už jste si asi mysleli, že Vám nenapíšu, co? Chyba, tohle mě nikdy nepřestane bavit, ale vzhledem k nabitému programu, předstátnicovému stresu a dalším problémům jsem neměla možnost se nějak rozepisovat, a protože jsem nechtěla přidávat krátké výroky o ničem, rozhodla jsem se si dát pauzu a začít zase od začátku. Popsané listy těchto stránek mohou být popsané i nadále. Vzpomínky za nic nemohou. Když jsem tyhle stránky zakládala, pamatuju si naprosto přesně, jaké první tři články jsem napsala. Tenkrát to byl smutek, zklamání a chuť začít znova, co mě přimělo tyto stránky založit. A za ty roky se tolikrát změnil jejich design a napsala jsem tolik článků, že mi z toho šla až hlava kolem, když jsem se zpětně podívala. Ale jedno zůstalo stejné. Důvod proč píšu. Moje motto je totiž jasné – i kdyby to mělo pomoct jen jedinému člověku na světě, tak to má smysl. A tak se nebudu vracet k dobám minulým, protože ty si můžete kdykoliv sami pročíst v archivu, ale začnu zase od začátku.

Nová životní etapa se blíží. Je až neuvěřitelné, jak se všechny věci mohou změnit během jednoho jediného dne. Situace na sobě nezávislé se najednou vyřeší během pár hodin a Vám se tak otevře úplně nový obzor a nová cesta. A zrovna teď, v době, kdy mám před státnicemi a rozhoduji se, co přesně a konkrétně budu dělat dál. Příležitostí je přede mnou velké množství a zápalu do hry také. A klidně mohu zopakovat již tolikrát vyřčené – život je výsledkem našeho myšlení.

Je pro mě nyní důležité nebýt zahořklá a naštvaná. Když se Vám přihodí situace, do kterých jste se nikdy nechtěli dostat, máte sklony kopat okolo sebe a kazit tak krásné – teď už slunečné dny – všem okolo. Ale to já nechci. Pořád jsem ta stejná holka– v šestnácti pampelišková, v osmnácti tajemná a nepochopená, ve dvaceti rozjařená, ve dvaadvaceti sluníčková a ve čtyřiadvaceti všechno dohromady a navíc připravená jít dál. Každá životní etapa mi něco dala a něco vzala. Pociťovat jsem to začala už ve čtrnácti a pociťuji to dodnes. A všechny ty problémy, které jsem měla jako teenager jsou dnes jen maličkosti, malichernosti a naprosté banality oproti dnešku. Ale berme to z té lepší strany – všechno to, co se děje teď, jsou vlastně také jen banality a hlouposti! No posuďte sami, jak se na to asi budu dívat ve třiceti ?

Je na čase stopnout fázi pád, protože chci se o svou túru vzhůru rvát. Obklopit se lidmi, kteří to opravdu myslí upřímně. A čekat, jestli se třeba někdo ze ztracených vrátí. Protože když někdo do Vašeho života chce patřit, najde si Vás.

S láskou a s přáním štěstí Vám všem,

K

Nejsem si jistá tím, co vám dnes chci psát, ale ačkoliv je vše poslední dobou víc než jen zvláštní a někdy si říkám, že je toho na jednoho člověka prostě až příliš, nechci si stěžovat. A rozhodně nechci psát článek o tom, jak nic nemůže už být dobré, protože může. Ale teď právě i já, jež se vás tu snažím neustále motivovat k tomu, aby váš život byl lepší, ukazuji svou slabost. Slabost zapříčiněnou frustrací. Znáte pocit, kdy jste z něčeho frustrovaní natolik, že nic jiného už vám nedává smysl? Myslíte pořád dokola jen na tu jednu jedinou věc a všechny ostatní věci jsou najednou úplně malinkými nepodstatnými věcmi, které nestojí za to řešit? A opravdu nám tím život vždycky chce něco říct?

Ztratila jsem odhodlání udělat věc, o které vím, že by mi pomohla a zabrala by, zrušila mou frustraci a nechuť ke všem dalším věcem. Věc, která mi už jednou ukázala správný směr. A vím o ní, jen se ne a ne dokopat k tomu, abych s ní zase začala. A teď jsem v koncích, možná bych potřebovala nějaký další podnět. Pořád se snažím si opakovat, že zdraví je to nejhodnotnější a když nejste zdraví, nemá nic takovou důležitost. Ať už je to cokoliv, nemá a nikdy mít nebude. Dál nechci být splínů číš a vláčet na zádech tenhle kříž. Zvládnu se dál pohnout z místa?

Schválně jsem ponechala tomuhle článku tu část, kterou jste teď dočetli.

Protože přesně pak se stala věc, která mi zase ukázala správný směr. A proto pořád dokola opakuji, že vše souvisí se vším, a že nic není jen pouhá náhoda. Najednou mi přišel email. Úvodní slova toho emailu byla: „Abyste se někam dostali, musíte udělat první krok! Tím je rozhodnutí, že nezůstanete tam, kde jste.“ (J.P.Morgan)

Obrácení pozornosti k sobě je nezbytný krok! Krok k nápravě alespoň malé části světa a zbavení se frustrace z toho, že to, co děláte je možná k ničemu. A že Vaše zdraví vám hlásí, že je to něco špatně! A chce, abyste s tím něco udělali! A vy víte co, jen nemáte dost odvahy na to, abyste zase od začátku začínali, a pak se pokusili vytrvat a ne selhat.

Nela Wurmová: „Někdy mám pocit, že se nám ten zájem o duševní růst nějak vymknul kontrole. Spousta lidí má pocit, že duševně porostou, až jednou budou naprosto spokojení a nic už je nerozhodí. Nakonec je z toho honba za dokonalostí, frustrace a pády z velkých výšek! Ano! Začněme u sebe, převezměme zodpovědnost za svá rozhodnutí  a své prožívání. Ano, hledejme v sobě své zaběhané scénářem kořeny svých trápení a filtry, přes které vidíme svět. Učme se sami sebe poznat a přijmout spíš než měnit k ideálu!“

Učiňme tedy první ZÁSADNÍ krok k vyřešení problémů – zdravotních, psychických a dalších jiných!

Vaše K