Přes překážky ke hvězdám

 Ahoj všem,

každý den na netu pročítám nějaký ten zajímavý článek. Ne vždy mě uchvátí natolik, aby mě dokázal zabavit na celý den tím, že o něm budu přemýšlet, jen málokdy se mi stane, že ve mně články něco zanechají, což je asi normální stav. I ve vás mohl některý z mých článků něco zanechat, ale většina mohla být jen „tuctovkami“ mezi články. Někdy úplně dobře nerozumím tomu, jak se někteří lidé chovají. Mám chuť se jich narovinu zeptat: ,,Proč se chováš takhle?“ a přitom vyjmenovat všechno to, co mi připadá zvláštní, ale na druhou stranu je fakt, že ten dotyčný by v tu danou chvíli mohl udělat totéž, protože stejně tak, jako nerozumím já jeho chování, on, či ona nemusí rozumět tomu mému. A jsme zase v začarovaném kruhu něčeho, co neumíme popsat ani pořádně pochopit. Je to prostě takový neustálý životní kolotoč. Dnešní článek, který mě však na netu zaujal byl o partnerských vztazích a kariéře. O zázemí obyčejně, o normálním životě, ale byl pojat tak, že jsem ho pročetla třikrát a stále jsem neměla dost. Měla jsem pocit, že se topím ve změti slov (krásné změti slov), která přesně odpovídá mému životu i tomu, co si myslím, a že ten kdo ho psal, je mého srdce šampion. No jednoduše řečeno si dovolím udělat věc, která není úplně slušná a překopíruji vám sem část tohoto článku, protože mám pocit, že by si ho měl každý přečíst a chci ho sobecky i pro sebe někde uchovat. Samozřejmě v závěru článku přikládám i pravý odkaz na stránky, kde si článek můžete přečíst ve své originální verzi, úplně celý, ne jen jeho část – to kliknutí je asi důležité, tak ho učiňte, podle mě vás totiž taky nenechá jen tak klidnými a budete ho chtít dočíst či si minimálně přečíst tu jednu část znova!

Tak tady je:

Dám Vám matematický rébus.

Vybudovat úspěch vyžaduje 100% nasazení.

Vybudovat vztah vyžaduje také celého člověka.

Jde to vůbec současně? A já to, s dovolením, zamotám ještě víc.

Úspěch si dokážeme vybudovat sami. Ale k fungujícímu vztahu potřebujeme ještě druhého člověka. A toho už řídit nemůžeme. Je tedy vůbec reálné být úspěšný a ještě šťastný ve vztahu? A proč to vůbec řeší časopis FC, který přináší svět a myšlení úspěšných? Copak vztahy mají souvislost s byznysem?

Mno, a jakou! Nevím, jak Vy, já jsem jedna osoba. Nedokážu oddělit kariérní a soukromý život. Neumím se z půlky radovat a z druhé brečet. Proto nejen já, ale každý, potřebuje partnera, který podpoří jeho seberealizaci v životě. Jinak je k ničemu. Pardon, to není přesné. Jinak může dokonce naše úsilí zkomplikovat a naši kariéru dokonce znemožnit. Nevěříte?

Špatný vztah může jednoznačně rozbít kariéru. Stejně jako neúspěšná kariéra zničit vztah. Jsou to spojené nádoby. Samozřejmě to funguje, naštěstí, i opačně. Fungující zázemí a partner, který nás zvedá, kdykoli padneme na kolena, jsou požehnáním i motorem úspěchu – jakousi silou navíc, rezervoárem, do něhož můžeme sáhnout, kdykoli je nám nejhůř. Proto si partnery hledáme. Jenže…

Víme, jak mohou být užiteční i škodliví. Jak je tedy vybrat? Jak by správný partner měl vypadat? A potřebujeme ho vůbec? No, upřímně, nejsem Plzák ani Cimický. Ale povím Vám, jak jsem si na výše uvedené otázky odpověděl sám. A nesmějte se mi, prosím, jsem pořád ještě mládě ve vývinu…

Potřebuji vůbec někoho?

Tato otázka je pro mě bezpředmětná do chvíle, kdy mě dostihnou tyto 3 můry:

1) Vrátím se na místa, kde jsem prožil krásné chvíle, jenže už se tam cítím jinak, protože tam nenacházím toho, s kým jsem je prožil. Začínám tušit, že problém není v místě.

2) Vybavím si dětství, kdy jsem usnul v obýváku na gauči a jako zázrakem jsem se probudil v dětském pokoji v postýlce. Protože jsem měl člověka, kterému na mě záleželo a dělal malé opravy toho, co jsem nedomyslel.

3) Začíná mi stále více vadit, když svůj veškerý pokrok v životě mohu shrnout do těchto bodů: lízátko se změnilo v cigaretu, voda na vodku, kolo na auto a polibky na sex. Jako by mi chyběla barva, emoce.

Zkrátka a dobře: Začínám potřebovat někoho dalšího, když pro mě přestává být důležité, CO mám, a začíná být naléhavé, KOHO mám.

Partner má jednu kouzelnou moc. Vrací nám směr i náboj. Když naše světlo pohasíná, je schopen rozdmýchat ho do velkých plamenů. To sice dokážou i přátelé, jenže ti mají svůj život a starosti. Náš partner žije náš život a naše starosti, protože jsme komplementárně propojeni. Nepřikyvuje na všechno, co řekneme. Protože takového člověka nepotřebujeme – i náš stín kývá přesněji. On se chová „jinak“. I v tom, že na rozdíl od našich kamarádů nečeká, až nás přejde špatná nálada. Je tím, komu na nás tak záleží, že se ji pokusí vylepšit.

Pro mě je partner především někdo, na koho se v každé chvíli mohu obrátit. Kdo se ke mně neotočí zády, když ho nejvíce potřebuji. Kdo mu nevytípne telefon jen proto, že je s někým důležitějším, než jsem já – třeba se svým partnerem. Je to záchranný kruh, který mě obepíná, když je mi mizerně. Který mi otevře náruč, když se cítím ztraceni. A který mě bere takového, jaký skutečně jsem. Prostě potřebujeme někoho, kdo nám bude rozumět.

Že je na partnera čas, obvykle poznáme, kdy nejvíce potřebujeme pomoc svých přátel, a přitom se musíme uzavřít do sebe. V těchto strašných okamžicích jsem se vždy hořce smál tomu, jak se všude píše a říká, že je život krátký. Bohužel v nejtěžších chvílích je naopak příšerně dlouhý. Tehdy se topíte v pravdě, které nemůžete utéct, a potřebujete naději, slyšet i tu malou lež, která je velkou náplastí na duši.

Jsou to chvíle, kdy začínáme chápat, že ke štěstí potřebujeme obvykle právě to, co nám schází. A tady cítíme, že to je člověk vedle nás… U mě to bývají okamžiky, které pozná i okolí, protože jsem nejpokornější. Začínám si sám uvědomovat, že jak uvažuji o druhých, co k nim cítím a jak se k nim chovám, přímo určuje příběh mého vlastního života. Tehdy tu pravou osobu zpravidla velmi spolehlivě poznáme. Bývá totiž první v naší mysli, když otevřeme oči po dlouhém spánku. A je jedno, s jakým zabarvením. Může být důvodem našeho štěstí. I bolesti. A není to náhoda.

Budování vztahu má stejný průběh jako budování úspěchu. Výsledek nedělá cíl, ale cesta. Také přestává být důležité, jaká osoba se s námi raduje na cílové pásce, ale která s námi všechno ušla. Všechny radosti i útrapy. Ano, tak jako v byznysu potřebujeme především parťáka. Pro slastné i těžké chvíle, protože obě jsou součástí jedné a téže mince. Ani se sebeúžasnějším partnerem nám nebude padat pořád hlava, nebo pořád orel. Cesta k vyrovnanému vztahu dá velkou práci, ale stejně jako cesta ke kariérnímu úspěchu Vám umožňuje poznat člověka. I sebe. A to z jiné perspektivy. Ne nadarmo se říká, že z hor se dá hodně vidět. Z vesmíru ještě víc. Ale nejvíce vidíme a chápeme, když jsme na kolenou.

A tehdy také nejlépe poznáme partnera.

2) Jak by měl vypadat

Je to klišé, ale já ho razím: Nezáleží mi na zjevu. Nedávno mi totiž jedna dívka prozradila, proč se ženy malují. Prý je to podvědomá zbraň, kvůli ovulaci. Tak jako zvěř v přírodě, upozorňují na sebe, aby přivábily samce. Kořist. Hm.

Bude hloupé, co řeknu, ale – v tomto závidím slepcům. Tolik lidí očima podléhá ideálům. Tak málo lidí přestává hodnotit srdcem. A to i samo sebe. Dodnes zazlívám Disneymu, že nekreslil princezny bez vlásků, aby i ty nejúžasnější a nejsilnější ženy, které bojují s rakovinou, cítily krásné. Snažím se odpouštět druhým, že nejsou ideální. Samozřejmě, i já mám svoje bláznivé představy. Jsou jako hvězdy. Vím, že na ně nedosáhnu, ale rád se podle nich orientuji. Ale ne očima, opakuji. Ohromně rád poslouchám, co ženy říkají. Tak člověk nejlépe prohlédne do duše.

Jedna mi řekla, že by si přála muže, ke kterému může přijít ve vytahaném tričku, s rozcuchanými vlasy, rozmazaným make-upem a s rudýma očima od pláče, a on jí jako první pověděl: „Jsi překrásná.“ A tak to i myslel. Druhá mě zase rozesmála slovy: „Nejsem zadaná ani nezadaná. Jsem jednoduše rezervovaná pro někoho, kdo si zaslouží moje srdce.“ Obě mě zaujaly. Stavěly totiž můj výběr do úplně jiné roviny. Že abych nalezl pravou partnerku, musím být především sám tím pravým partnerem pro ni. A chci-li najít princeznu, musím se sám chovat jako princ. Pochopil jsem, že tak jako každá doba ve vztahu k podnikání, i každá žena má svou krásu, jen ne každý je schopen ji vidět. To, že mi nepřijde krásná, nemusí být její chyba, ale moje.

Otočil jsem tedy své myšlení a přestal druhé lehkovážně soudit. Přestal jsem řešit třeba národnost. Všiml jsem si jedné zeměpisné zajímavosti: že můžeme být z různých koutů světa a mluvit odlišnými jazyky, ale srdce mohou tlouct úplně stejně. Mnohem víc, než jak vypadá nebo odkud je, jsem začal řešit, jaký je. Možná teď budu se svými prioritami k smíchu, ale ať.

Co je u partnera důležité pro mě:

 1. Schopnost vidět víc. Nevím, čím to je, ale ten, kdo miluje, je schopen vidět věci, které jiní nevidí. Pozná, že nás něco trápí, i když máme úsměv na tváři.

Tím nás učí, že není podstatný počet přátel, na kterých nám záleží, ale jeden jediný člověk, kterému opravdu záleží na nás. Který když procházíme peklem, nás vezme za ruku a jde s námi. Jde tak, abychom nepřestali jít.  Jen tak totiž můžeme z pekla vyjít.

Je to člověk, se kterým zapomeneme na minulost. Z prostého důvodu: Protože on je naše budoucnost. On je důvodem naší žárlivosti, ale umí si ji správně vyložit. Protože žárlivost mnohdy není projevem nedůvěry, ale daleko častěji strachem, že přijdeme o něco, co máme velmi rádi. O něco, na čem jsme začali být závislí.

2. Podpora. Je rozdíl mít miliony přátel, když všichni stojí při Vás, a mít jednoho, který stojí při Vás, i když miliony stojí proti Vám. Někdy to dokáže suplovat i kamarád. Bohužel když je nám mizerně, každý dokáže říct jen „Netrap se.“ Pche, to je rada! Ale jenom skutečný partner v takové chvíli přijde, obejme nás (protože to smí a je to čarokrásný pocit) a poví: „Jsem a budu stále s Tebou.“ 

Tohle je nezastupitelná věta a jeden z důvodů, proč jsem nerad sám. Tehdy mi může být jakkoli těžko a někdo jakoby nadzvedl balvan – hned je mi lépe.

Někdy stačí jen jedno objetí. Jsme-li na dně, může mít cenu zlata.

3. Shovívavost. Já jsem já. Je to těžké pochopit. Myslím tak, jak myslím. Cítím tak, jak cítím. Miluji tak, jak miluji. Nevím, jak to máte Vy, ale já potřebuji, aby mě partner bral takového, jaký jsem, nebo mě ihned opustil. Nechci, aby ve mně časem vytvářel pocit méněcennosti, že nesplňuji jeho požadavky na to, jaký bych měl být. Aby se mě snažil měnit a jako přehnětenou nastavenou kaši přeléval do jiné formy. Jsem rád, když partner chápe, že když se budu potřebovat změnit, to rozhodnutí udělám sám.

Jsou lidé, kteří nám řeknou, abychom byli sami sebou. A pak nás soudí. Jsou lidé, kteří z nás poznají to nejlepší, a zradí. Ale já jsem si vždycky člověka, který by ze mě poznal to nejhorší, a přece by mě neopustil.

Myslel jsem, že k lásce potřebuji dokonalého člověka. Ale zjistil jsem, že postačí, když v obyčejné osobě spatřím jeji dokonalost. Co to znamená?

Třeba když nás milovaný člověk zraní a vzápětí to napraví. Pak zjistíme malý zázrak – že nikdo neumí utřít slzy tak dobře jako ten, kdo je způsobil.

Nebo když si ten člověk začne bránit svůj revír, tedy i třeba po hádce uteče a pak Vám napíše: „Chtěla jsem být sama sebou, ale nejraději bych byla sama s Tebou.“ 

Dokonalý partner Vám píše, když mu na Vás záleží. A když přestane psát, může to znamenat, že čeká, kdy konečně začne záležet také Vám na něm.

Bývá to člověk, se kterým, když se smějeme, zapomínáme na všechnu bolest. Ale jak nás rozpláče, zapomeneme na všechnu radost…

4. Upřímnost. Toto téma jsem obsáhle řešil v 10 krocích, jak překonat zradu partnera, která nás vykolejila z cesty.

Když zjistíme, že jsme ztratili milovanou osobu, je to strašné. Ale přebolí to, jakmile pochopíme, že každý z nás má právo na svůj život. Nemusíme všechno pochopit, někdy stačí to přijmout. Každopádně mnohem horší, alespoň pro mě, je žít v klamu, že všechno je v pořádku. Žít v tom, kdy se nebojíte zeptat, ale bojíte se odpovědi…

A už tady je problém, úzce spojený s následujícím bodem.

5. Komunikace. Blízkou osobu neztrácíme tehdy, když odejde, ale už dříve – když nás smaže ze svého srdce. Dlouho jsem ženy nechápal. Obviňoval jsem je, jaké to jsou potvory. Pak jsem zjistil, že mnoho žen odchází za jinými muži ne proto, že by potřebovaly být nevěrné. Téměř každá žena by ráda byla věrná. Ale je obtížné pro ni najít muže, kterému by mohla být věrná.

Promlouvat o problémech je alfa a omega úspěšného vztahu. Zabraňuje to malým osobním tragédiím.

Víte, proč se lidé rozcházejí? Mnohdy mají téměř perfektní vztah. Třeba z 85 procent. Ale něco jim chybí. Pak pro těch 15 procent, které najdou u někoho jiného, odejdou. A s odstupem času jsou nešťastni. Protože mají těch 15 procent, ale už ne těch 85 procent.

Mluvme, prosím, spolu co nejvíce. Třeba o tom, jací bychom měli být sami. Co jsem si z takové komunikace vzal sám pro sebe?

Zde odkaz na původní – celou –verzi! http://www.firstclass.cz/2014/05/jak-mit-karieru-i-vztah-zaroven-a-potrebujeme-vubec-partnera/3/#sthash.plhZMo17.dpbs

Příjemné počtení i filozofování nad partnerskými vztahy.

Vaše K