Přes překážky ke hvězdám

Ahoj mojí drazí milí čtenáři,

to je zase dneska krásně, že? Po včerejším trochu vypjatém dnu, zakončeném ovšem moc krásně se dnes k smrti nudím doma v posteli s nohou nahoře a ledem. Dělá mi trochu problém sejít schody, ale jinak je vlastně vše v pořádku. Tak to jen pro doplnění včerejšího článku. Cítím se fajn a těší mě to.

Dnešní článek spadá tak trochu do témat „vztahy“, která se tu objevují ukrytá ve slovech, větách i celých článcích. Nikdo nechceme být sám, a tak někdy z nepochopitelných důvodů prostě děláme i věci, které nejsou úplně vhodné. Vsugerováváme si myšlenky, které nejsou pravdivé a snažíme se vštípit si, že prostě pravda jsou. Někdy vážně zbytečně, protože pak stejně přijde zkratová situace a okamžitě víme, že to je úplně jinak. 90% z nás se neustále zlobí, či mračí, či někam spěchá, nebo se dívá do země – nesledujíc dění kolem sebe, přitom by stačilo tak málo – zvednout hlavu, usmát se a vzpřímeně jít a pozorovat svět a jeho krásy.  

Nezapomenout se usmívat je podle mě velmi důležité, protože když se neusmíváme a nedíváme se kolem sebe, není příležitost, aby se někdo díval na nás, či se na nás usmál. A nebo se možná dívá a usmívá a my to zkrátka nevidíme, protože nehledíme.  Měli bychom se opravdu smát i ve chvílích, kdy nám do smíchu zrovna moc není, protože nikdy nevíme, koho svým úsměvem zaujmeme, nebo ještě líp – kdo se do našeho úsměvu zamiluje. Vždycky jsem razila takové to heslo, že láska na první pohled je prostě nesmysl. O tom vypovídal i můj dlouholetý vážný vztah. Zezačátku jsem si „ho“ totiž prakticky nevšimla a pak z toho byla láska jako hrom. A pěkně na dlouho. Ale vážně až na druhý pohled, což moje přesvědčení, že první pohled je hloupost, prostě potvrdilo. Jenže….

Všechna přesvědčení – i ta potvrzená – ještě taky nemusí být pravdivá, i když si to zarytě celý život myslíme. S pocitem, že už nikoho lepšího nepotkáme se snažíme setrvávat ve vztazích, které jsou buď bez lásky, nebo bez důvěry, nebo se už po sáhodlouhých „zkouškách“ nedají slepit, protože to nejsou porcelánové hrníčky. První láska je totiž jako los, který sice nevyhrává, ale už navždy si budeme pamatovat jeho číslo.

A co tedy ta druhá? Hledáme opravdu těch 15% „něčeho“ které nám chyběly u první lásky a později nám dojde, že sice máme těch patnáct procent, ale těch zbylých 85% zkrátka chybí? Nebo je to doplnění 15% do kompletní stovky a teď už bude druhá láska losem, který vyhrává, protože se poučíme ze všech předchozích chyb a další vztah už v tom nebude figurovat? Nebo je to zase jen pohled skrz růžové brýle, když najednou někdo splňuje to všechno, co vám předchozí partner nebyl schopen dát?

A pak už jen čekáte, jestli se konečně stane něco, co tahle všechna „proč a jak“ vyřeší. Stále doufáte a neztrácíte naději, přestáváte se bát a necháte věci volně plynout. Problémy jsou totiž příležitostmi a ne vždy musí být všechno dokonale promyšlené, když je to myšleno od srdce upřímně. Ale chlapi jsou prý v tomhle trošku „pozadu“ – potřebují, aby ženy přesně řekly, co chtějí, nejen , aby to naznačovaly, protože jak má takový chlap vyčuchat, co ženská, která, i když vědci přišli na to, co chce, si to rozmyslela, vlastně doopravdy chce ? (Tohle je ale pěkná věta, přesně hodící se na větný rozbor do předmětu syntax – olalá! )

Zamysli se nad tím!

Zdraví  K s modrou sloní nohou!