Všechno špatně - ale i to je hezké
Začíná to nevinně a končí to v peřině, znáte to.
Na úvod docela pěkná slovní smyčka, která ale nevysvětluje nadpis dnešního pesimisticko-optimisticky laděného článku. Začalo to prostě fakt nevinně, když jsem si ráno napatlala řasenku i tam, kam vůbec nepatří, poté když jsem vše zas „hodila do normálu“ jsem se vydala na autobus v takové té euforii, že dnes jdu zase bruslit, jako každý týden, když v tom mi na zastávce došlo, že bez bruslí se moc bruslit nedá, a že moje drahé brusličky hajají pěkně doma. Autobus jede za šest minut, co teď? Sprintem domů, popadnout brusle a letět zpátky. V dálce vidět přijíždějící bus, jako idiot na něj mávat, aby počkal, že dobíháte. Počkal. Díky bohu. Pak ale museli všichni cestující přežít, že mé brusle jezdí po autobuse a já se je snažím chytit. No nic, sranda to byla. Přestala to být sranda až tehdy, když jsem se polila od hlavy až k patě vodou – nevadí – to uschne. Stále zachovávat klid. Pomalu ale jistě mi docházelo, že tohle bude den blbec, avšak urychlily to dveře metra, jenž mi přivřely zadek při nástupu – super, jupí ! No nevadí. Tak hurá do Palládka do DM pro banánovo-proteinový tyčinky - panebože oni je fakt stáhli z prodeje? Proboha proč? To je konec. Lucko stáhli naše proteinový tyčinky – následovalo:
Kdyz lidi ovlada jidlo... hovor do hodiny a nasledne zoufale zpravy, ze nikde na Novem Meste nejsou nase proteinove tycky a ze je stahli z prodeje :D — s uživatelem *******
(já) Kvete pry umrel den asi je budu muset zacit vyrabet :D :D :D
Hm, co mam teď jako jíst ?
Tak se nešlo na angličtinu – hh – a šlo se raději bruslit. Moc se omlouvám člověku, o němž se teď zmíním, ale nemůžu si to nechat pro sebe, však jmenovat nebudu. Jedeme si na bruslích, dohodneme se, že sjedeme kopec, ale tenhle kopec vážení, to je naše premiéra. No a tak to sice úspěšně sjedu – s bušením srdce, sevřením žaludku a strachem abych se z toho nepo….tento no… však víte! A když už mám odbrzděno a jsem ve zdraví na rovince, dívám se za sebe a on nikde. Napadá mě: „Doufám, že žije.“
Žil, válejíc se po zemi na zadku, snažíc se zvednout. (To mi vlastně zpříjemnilo den, i když je to hrozně škodolibý! Promiň ! )
No a večerní déšť, který mě přepadl za běhu na autobus (ano opět) to završil, ale pěkně. Zvlnily se mi vlasy, takže mi to určitě slušelo! A bylo to takový hezky osvěžující! Déšť je super !
V závěru to byl vlastně skvělý den ! Ne vždy přece musí vše nutně vyjít.
A teď když píšu tenhle článek? No posuďte sami, nemam já krásný večer ?
